Listopad 89: Nesdělitelnost generační zkušenosti

18.11.2015 Den boje za svobodu a demokracii. Tak se přesně jmenuje státní svátek, který je s datem 17. listopadu spojen. Tento svátek se váže hned k dvěma událostem z československé historie 20. století, přičemž tu první si drtivá většina občanů České republiky osobně nepamatuje. Jde o uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 poté, co se z pohřbu Jana Opletala o dva dny dříve stalo shromáždění tisíců studentů a protinacistická demonstrace. Přes 1200 studentů bylo v reakci na tento studentský odpor posláno do koncentračních táborů, dalších 9 studentů a organizátorů protestů bylo popraveno.

Události 17. listopadu a dnů následujících tak, jak si je ještě živě pamatuje moje generace, měly naštěstí méně drastický průběh a hlavně výsledek. Brutální zásah příslušníků Veřejné bezpečnosti ve spolupráci s červenými barety proti poklidně demonstrujícím studentům na Národní třídě odstartoval tzv. sametovou revoluci, kde už díky bohu nepadaly rány, ale komunistický režim.

Ne, nebudu vám dnes v tomto vzpomínkovém článku psát o tom, jak jsem schytal pěkných pár ran v postranní uličce při útěku z prostoru uzavřeného policejními kordóny. Na Národní třídě jsem 17. listopadu 1989 nebyl a nemohu tedy tuto vzpomínku barvitě vylíčit tak, jak to každoročně dělá tolik lidí, že by se „na Národku" snad ani nevešli. Já jsem sice o plánované demonstraci věděl, ale ten den jsem vezl těhotnou manželku k rodičům mimo Prahu, tedy jsem v hlavním městě vůbec nebyl. Měl jsem ale za sebou v té době několik demonstrací, té první jsem se účastnil 28. října 1988, účasten jsem byl také známé demonstrace 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí.

V roce 1989 jsem se do demonstrací zapojil 20. listopadu. Od toho dne jsem byl denně na Václavském náměstí a byl hrdý a nadšený z toho, co se kolem nás dělo. Jelikož jsem tehdy působil v podniku Chemapol, spoluorganizoval jsem zde stávku zaměstnanců, což byl oříšek vzhledem k tomu, že se jednalo o podnik prolezlý příslušníky STB.

Z dnešního pohledu se tyto události jeví jako něco těžko uvěřitelného. Myslím, že dnešní generace mladých lidí, kteří v té době buď nebyli ještě na světě, nebo ho plně nevnímali, už není schopna listopad 89 plně pochopit. A tedy i plně docenit jeho význam. Pozor, vůbec to ale nemyslím tím zaběhnutým stylem, který používá starší generace vůči té mladší, tedy ve smyslu „vy si ničeho nevážíte, nic neumíte docenit, jste úplně jiní, horší...". Nemám tyto generační postoje rád. Naopak, chápu, že si mladá generace tyto 25 let staré události nedokáže představit a možná je ani docenit. A dokonce si myslím, že je to v určitém směru dobře.

Jednak si myslím, že pochopit listopad 89 a euforii, kterou jsme prožívali, může pouze ten, kdo prožil předchozí marasmus a frustraci komunistické totality. Já jsem nikdy nebyl disident, kterého mlátili estébáci při výsleších, nikdy jsem ani nebyl v undergroundu a nebyl pod tlakem všech těch tajných policistů hlídkujících zcela nepokrytě v autech před domem, sledujících celou vaši rodinu.

Prožil jsem ale prakticky celý svůj život až do 26 let v normalizaci, a pořád si pamatuji na tu hořkost a frustraci všedních dnů, která tu panovala a vše prostupovala. Nemožnost vyjádřit se, na každém rohu nápisy té nejhrubší komunistické propagandy, všude samý soudruh, tajný, kontrolor, cenzor. A hranice nebyly zas tak neprodyšné, abychom neměli představu o tom, že tohle není zrovna nejlepší způsob prožití života, protože jinde se dá žít mnohem lépe, svobodněji.

V roce 1985, když jsem chodil na jazykové gymnázium, vyhlásil Svaz socialistické mládeže (SSM) sbírku na pomoc lidem v Mexiku, které zasáhlo katastrofální zemětřesení. Na jedné schůzi SSM se rozhodlo, že za vybrané peníze se koupí obrazy, ty se odešlou do Mexika, kde se prodají a teprve tyto peníze poslouží mexickému lidu. Když jsem vystoupil a vyjádřil své pochybnosti nad tím, že skutečně vybrané peníze doputují ke katastrofou sužovanému mexickému lidu, ocitl jsem se rázem v nemilosti. A když jsem posléze vyhrál jednu ze studentských soutěží, jejíž vítězové měli odcestovat vlakem do Moskvy své tuzemské vítězství obhajovat, cestu mi zatrhli. Ne, že by mě zrovna zákaz odjet do této destinace nějak zvlášť mrzel. Navíc kamarád, který pochybnosti o pomoci mexickému lidu neměl a odcestoval místo mě, se z Moskvy vracel posledním vlakem, který projel zamořenou krajinou v oblasti po výbuchu Černobylu. Ještě dlouho obíhal doktory a absolvoval nepočítaně vyšetření...

Kdo tohle všechno na vlastní kůži nezažil, pochopit to nemůže. A to platí i pro listopad 89. A v čem shledávám ona pozitiva toho, že mladá generace nemůže tyto věci plně pochopit? Jde o nesdělitelnost generačních zkušeností.

Když mi bylo 5 let, pamatuji si, jak přijely sovětské tanky. Viděl jsem je u nás ve Vršovicích a pamatuji si, jak uprostřed Václaváku couvaly do podjezdu, kde je nyní vlez do metra. Coby malý kluk jsem to vnímal hlavně jako zážitek a žádné trauma jsem si z toho neodnesl. Ne tak moje rodiče. Ti prožili padesátá a šedesátá léta, znali tvrdý komunismus, a když se vše začalo uvolňovat, byli nadšení a neuměli si vůbec představit, že by mohly přijet tanky a celé pražské jaro přes noc ukončit. Byl to pro ně obrovský šok, který se na nich podepsal navždy.

Když začal listopad 89, lidé s touto životní zkušeností měli strach. Báli se, že Sověti opět zasáhnou, že nás nenechají udělat si to po svém, vzbouřit se komunistické nadvládě a vymanit se z východního bloku. My jsme jejich obavy nesdíleli a nechápali, i když se nám snažili vysvětlit, že v šedesátém osmém byli stejně nadšení a pak příšerně zklamaní, zlomení. My jsme si neuměli představit, že by se něco takového stalo, v žilách nám neobíhala jejich sžíravá zkušenost. A jen díky tomu jsme bez paralyzujícího strachu chodili na demonstrace, stávkovali a bouřili se.

Kdyby zkušenost našich rodičů byla sdělitelná, troufám si říci, že by k sametové revoluci nedošlo. Z generace na generaci by se předával strach ze sovětských tanků a zašlapání jakékoliv vzpoury silou. K ničemu většímu bychom se nikdy neodvážili. Jenže, díky bohu, taková životní zkušenost sdělitelná není. A tak ani my tu naši zkušenost z listopadu 89 nemůžeme plně sdělit našim dětem. Ale také my si s sebou neseme různé strachy a obavy z dob totality, které díky této nesdělitelnosti naše děti už neznají a které je nesvazují. Nemyslím si, že by to bylo špatně.

Předseda KVV ČSSD Praha Miloslav Ludvík

převzato ze: www.cssd.cz